Skip to Content

Wednesday, August 21st, 2019

SVĚT: Kolaps komunismu a seznamování s češstvím

Closed
by June 27, 2016 General

Vydali jsme se na výpravu asijskou: Singapur, Malajsie, Thajsko, Indonésie, zatímco v nedalekém sousedství došlo k závažným událostem: v Íránu do permanentního objetí s Alláhem se odebral středověký ajatolláh Chomejni, a v Pekingu-Beijingu na velikánském náměstí Nebeského míru došlo k nemenšímu tankovému masakru.

Zpět tedy v singapurském luxusu si výtečně libovat. Doprava pluje, nevázne, transvestitů v metru a autobusech stále požehnaně. Orchard Road stále náramná, perfektní zboží ve výkladech, zásadně bez cenovky. Postřehl jsem jen jednu výjimku – pánské košile za místní cenu 500 dolarů. Oznámení: Singapore Orchestra, director and conductor, Choo Hoey, Věra Soukupová – mezzo soprano, Luděk Vele – bas, Jaroslav Tuma – organ (varhany), na programu Janáček, Glagolská mše.

V botanických zahradách pokuta 1000 dolarů za projev jakékoliv nečistoty.

Národní květinou Singapuru zůstává orchidej, je s tím plno práce a piplání. „Náramně voní a hodně dlouho vydrží,“ Priscilla zpřesňovala

K české rodině v Singapuru přijela na návštěvu maminka z rodné země (syn Pavel, studuje hotelovou školu ve Švýcarsku, dcera Martina, studovala čínštinu v Hanchow, teď se věnuje politologii v Japonsku a pokládá češtinu za snadnější nástroj komunikace, než je angličtina). Česká návštěvnice se projevila jako rasistka. Nevlídně se vyjádřila o Asiatech: „Jak je možné, že tihle šikmoocí mají takový životní standard, tolik věcí mají, co my nemáme.“ Rovněž přijela sestra paní domu a souhlasila s názorem, že ti Asiaté mají šikmé oči, protože jedí tolik rýže.

– – –

Ještě jsem nepotkal Evropana, který by se nepoškleboval nad primitivismem Američanů. Představte si, že oni nedovedou rozlišit Jugoslávii a Československo!

Když se ale takového pohrdáním kypícího kritika zeptáme na rozdíl mezi Severní a Jižní Dakotou či Karolínou, bude na nás jalově civět. Právě po návratu do Singapuru jsme lezli do letadla mířího do Medanu na ostrově Sumatra, zhruba velikosti tehdy ještě neexistující České republiky, ale s trojnásobným počtem obyvatelstva, též se slony, tygry a orangutany v džunglích, u nás neexistujících. Kde a co vůbec je Medan? Vy to nevíte? Přece víc než milionové město, třetí největší (po Jakartě a Surabayi) v celé Indonésii.

A právě v době seznamování s tamějšími domorodci se v naší rodné zemi dostavil již dříve památný den 17. listopadu. Po urychleném návratu na naši americkou bázi započalo úsilí o orientaci v nových podmínkách, o jejichž skutečné novosti bylo obtížné si dělat realistické představy. Nedobrovolní exulanti jako třeba Zdeněk Mlynář (přesně můj ročník 1930, rovněž studující práv, ne však v Praze, ale v Moskvě a tam v kolejích sdílející týž prostor s jakýmsi Gorbačovem) spěchali zpět, což rozhodně nebyl můj úmysl. Pokud to bude takto zdárně pokračovat, troufnu si tam přijet začátkem leta příštího roku 1990, s prioritou dosáhnout rehabilitace, zrušení rozsudku za svou spáchanou velezradu. Po zhruba třiceti letech se podívat a okusit změny v původním terénu.

Ledacos se již uskutečnilo. Nejen se vrátil již zmíněný Mlynář, ale i Pavel Tigrid, Ivan Sviták, opačným směrem se vzdálil semínkový exgenerál Jan Šejna. Obtížně zapomenutelný pak byl první hraniční přechod v Rozvadově oním opačným směrem, s nímž jsem původně už přece nikdy nepočítal. První zastávkou ovšem Stříbro, zaparkovat na náměstí před renesanční budovou, mým původním působištěm, směrem ke kinu pozastavit se před bývalým partajním sekretariátem, jemuž jsem se vždy úzkostlivě vyhýbal.

Pak Plzeň, pak Praha, rozhlížení se po někom z minulosti, nesnadno však k nalezení. Občasný vlez do některé z redakcí, vesměs vůbec neprojevujících zájem o jakoukoliv iniciativu neznámého vetřelce. „Bude to holt chtít svůj čas,“ konejšil jsem své již absolvované zklamání.

Lépe jsem dopadl na Hradčanech – nikoliv u Havla, k němuž jsem se nehrnul, ale u Tigrida, s nímž jsem se znal z New Yorku. K němu jsem přišel se specifickou kauzou: Cikáni, tehdy ještě se za Romy nemající. Referoval jsem o úspěchu v publikaci Soviet Studies právě na toto téma, neměli bychom podceňovat jejich mohutnou fertilitu, kdoví, jak bude vypadat backlash. Tigrid zatelefonoval jinému oficiálovi, ten mě přijal a za pár minut si začal prohlížet svůj ciferník na zápěstí. Já se dovtípil, odporoučel se, úředník zřejmě pověřený právě takovou agendou si oddechl. Ještě snad tentýž den jsem v lovu pokračoval. Cílem bylo kontaktovat Ščuku, v té době již zafixovaného na kariéru s globálním dopadem, což právě bylo Švýcarsko.

Jak si Priscilla bude zvykat na zdolávání této české překážky? Častokrát jsem se zmínil – a přeháněl – Priscilly úsilí se vyrovnat Čapkově literární postavě Boleslawa Jablonského. Česky si ale pořádně popovídat nemohla, čímž bylo zaseto rostoucí trpké sémě. Cítila se odstrčena, páté kolo u vozu, v prostředí, v němž se mluvilo téměř výlučně česky. Přeceňovala schopnost a ochotu lidí kolem sebe úspěšně se anglicky či německy vyjádřit. Zpravidla se zmínila jen o manželech Outratových, rovněž o mé sestřenici Libuši v Rokycanech. Ta několikrát přilétla přes oceán k delšímu pobytu jako společnice Priscilly matky, ty dvě si výtečně rozuměly, zejména v probírání literárních a historických témat.

Býval jsem zmaten Priscilly hodnocením jejího vztahu k češství, jejím přesvědčením, že nikdy tam nebyla a nebude přijatá. Na představu či přesněji na pocit přesvědčení, že zůstává pouhým outsiderem, reagovala dost citlivě. V českých kruzích se mi dostávalo povzbuzení, že můj potomek nebude handicapován svým vzhledem, vizáží šikmookého Asiata.

Třeba jsem některý projev či jen náznaky rasistického hulvátství nezaregistroval, ale když jsem je postřehl, s chutí jsem se o nich zmínil, ba i pořádně roztroubil. A rovněž komentoval probíhající změny k lepšímu. Česká společnost, po staletí dost monoetnická, najednou kolem sebe pozoruje změny přibývající jinakosti. V prvním roce naší zkušenosti s tramvajemi a pražským metrem se několikrát stávalo, a přehlédnout se nedalo, že pražský občan dal přednost si vedle Priscilly raději nesednout. Takové reakce časem začaly upadat a zbývaly občasné konflikty, až karikatury, když pečlivě oděný pražský penzista s patrně slábnoucím zrakem si Priscillu spletl s rumunskou žebračkou a začal jí spílat, s urgentním doporučením spěšného návratu domů tam někam na Balkán.

Nejbližší, nejvřelejší vztah se mi podařilo vytvořit v kruzích divadelníků. Zejména Studio Ypsilonka ve Spálené ulici, že i párkrát jsem se tam objevil na scéně k popovídání. Rovněž v šansonech, pravidelně každý měsíc pořádaných pořadech, když zrovna jsem v Praze starý přitel Jan Petránek si mě jako exota vytáhl na scénu rozpovídat se o nějakých bizarnostech.

S chutí jsem několikrát odspěchal k mikrofonu k dlouhému rozhlasovému povídání, objevil se před televizními kamerami, rád se pochlubil příležitostmi seznámení například s osobnostmi kalibru Matky Terezy v Kalkatě.

Nikdy se mi ale nepodařilo přimět Priscillu, aby se na takové visibility také podílela. Řada příležitostí tak zmeškána, například se zmínkami v častých situacích, kdy domorodci v Mexiku, Indiáni v Peru či na amerických rezervacích ji automaticky pokládali za jednu ze svých vlastních. K podobným příjemným nedorozuměním docházelo i na nejednom pacifickém ostrově.

Priscilla

Víc se svěřovala našemu synovi, nepamatuji se, že by kdy započala zásadní debatu o našem vzájemném životě. Občas jen opatrným náznakem se dotkla mých zřetelných slabůstek – být show off, chlubit se, chvástat, jmény celebrit se ohánět.

Nikdy – za půl století společného života – se mě ani jednou nezeptala, zda jsem jí někdy byl nevěrný, neboť něco takového se nejen v čínském prostředí přece předpokládalo. Když její život se blížil k neodvratitelnému konci, větší starost jí dělala představa, co já, nemožný nešika, si sám se sebou počnu.

S pomocí index cards značné velikosti jsem pro každý rok života na každou z nich zaznamenával to nejpodstatnější, z čehož mi vzešla inventura našeho půlstoletí společného života, vytvořená ze tří dost zřetelně se lišících částí:

První třetinou 1930-1959 byl život v rodné zemi, jen jeden jugoslávský výlet s nahlédnutím někam jinam.

Druhá třetina, 1959-1989, od mého věku 30 do 60 roků, z toho dvakrát kolem světa, 11x Afrika, 10x Evropa, 7x Latinská Amerika, 6x Tchaj-wan, 5x USA od pobřeží k pobřeží, 4x Austrálie a Nový Zéland, 4x Asie včetně celé Indie, 4x jihopacifické ostrovy, nejvíc z nich Rarotonga, 3x Čína, zejména ta jihovýchodní.

Třetí třetina, 1990-2015 (25 roků), ČR prozatím 30x, Evropa 10x, plavby všelijakým směrem 6x.

(Z knihy Priscilla. Dost svévolně se košatící Osud, která je už v prodeji.)

Neoficiální stránky Oty Ulče

KONEC

Previous
Next